RECENZE - MNICHOVSKÝ PŘÍZRAK (BARČA)

Dnes tu mám pro Vás recenzi, kterou napsala moje spolužačka Barča a protože uvažuje o tom, že si založí blog, tak jsem jí slíbila, že jí její první knižní recenzi zveřejním u sebe na blogu a Vy jí budete moci napsat názor do komentářů. Podle mě se Barče recenze povedla, ale posuďte sami :) Předem se omlouvám za formátování tohoto příspěvku, ale strašně mě zlobil blogspot :C

Mnichovský přízrak

Autor: Georges-Marc Benamou

Počet stran: 248

Nakladatelství: Paseka

Překlad: Zuzana Tomanová

Datum vydání: 2008

Mnichovská dohoda byla událostí, která poznamenala nebo ovlivnila atmosféru v naší zemi a její dějiny na dlouhá desetiletí. Proto je velmi důležité, aby byla trvalým tématem naší reflexe. A proto je velmi dobré, že u nás vychází Mnichovský přízrak, velmi zajímavá kniha.

-Václav Havel

Je po půlnoci 30. září 1938. Ve velké konferenční místnosti odtikávají hodiny. Sekretářky píší poslední verze dokumentu, tentokrát již bez překlepů a chyb. Čtyři velcí mužové netrpělivě a podrážděně vyčkávají. Všichni jsou unavení z dlouhých tahanic. Konečně je namočeno pero do kalamáře. Čtyřikrát zaškrábalo pero na papíru a území jedné země bylo věnováno druhé. Je zvláštní, že ani jedna ruka nebyla česká.

Mnichovská dohoda, tak důležitý dokument pro naši zemi, je vnímána ze strany Čechů a Slováků vždy jako zrada nebo diktát. Byl to začátek konce Československa.

Právě tato dohoda nám ožívá přímo před očima v románu Mnichovský přízrak perem pana Benamou, který téměř mistrně dokázal seskládat dohromady střípky příběhu, který je právě pro nás tak důležitý. Událost je pospojována několika liniemi, z nichž nejdůležitější je příběh Édouarda Daladiera, francouzského ministerského předsedy. K celé situaci si ale mají co říct všichni představitelé: „Führer“ Adolf Hitler – německý říšský kancléř, Benito „Duce“ Mussolini – italský „premiér“, i Neville Chamberlain – britský ministerský předseda.

Děj knihy: 

Kniha začíná, několik desítek let po válce, snahou mladé americké novinářky uskutečnit rozhovor s posledním žijícím člověkem, který se účastnil Mnichovské dohody. Když konečně nachází mrzutého starce, nadšeně ho přemlouvá, aby s ní uskutečnil ten rozhovor… co rozhovor! Aby napsala knihu o Mnichově. Nesmlouvavý a tvrdohlavý Daladier nesouhlasí, ale poté co se mu novinářka vloupá do jeho archivů, jí pobaveně začne vyprávět příběh, který změnil běh dějin nejen Československa, ale také Evropy.

V pletichářské Evropě před začátkem válku v roce 1938 panuje stísněná nálada. Západní mocnosti se snaží co nejrychleji připravit na válku, která se vznáší ve vzduchu jako bouře před vypuknutím. Z východu hrozí Sovětské Rusko – nepřítel demokracie. Svět se vzpamatovává z krize. Nacistické Německo náhle začne usilovat o připojení maličkého území – Sudet - k říši. Československo se ale svého území vzdát nehodlá, a tak Edvard Beneš vyhlašuje mobilizaci armády, která byla tehdy druhá nejlepší v Evropě. Spojenci ČSR Francouzi ani Angličané nejsou připraveni pro boj s Německem. Je třeba zachránit mír pro celou Evropu, aby se státy ve středu Evropy navzájem neroztrhaly. 29. září 1938 odjíždí Daladier s těžkou hlavou do Mnichova. Má strach, bojí se o svou zemi, která je na pokraji nejen kolapsu, ale i války. Ještě den předtím se nedokázal spojit s Londýnem tak, jako se zoufalý Beneš nedokázal spojit s ním. Se svými věrnými asistenty odlétá do nejoblíbenějšího města německého vůdce. Celou tu dobu, s plány československého opevnění a celé situace v mysli, cítí napětí. Ještě nikdy se s Hitlerem nesetkal. Ano, jaký je vlastně ten neduživý starý muž, milovník umění, přísný vegetarián a abstinent? Kdo je ten člověk, který je pro celou Evropu otazníkem? A co vlastně udělat s Československem? Rozpolcený Daladier před sebou má osmnáct hodin, které ho zanedlouho vyšachují z politického ringu století. 

Mé pocity 

Než jsem knihu začala číst, říkala jsem si: ‚To všechno znám, vím, co se tam stalo.‘ Ach, jak naivní jsem tehdy byla! Kniha mě do děje okamžitě vtáhla, i když jsem častokrát nechápala a asi ještě dlouho nepochopím, nicméně jsem si uvědomila jednu věc: Nemohu Daladiera posuzovat jen jako toho zbabělého zrádce, který podepsal něco, co nás zničilo. Atmosféra knihy je popsaná tak dokonale, že člověk začne toho muže, který byl dříve velkou ikonou, litovat. A tak jsem, stejně jako Daladier, i já rozpolcená svými pocity k němu samotnému. Ne tak k Chamberlainovi… toho jsem neměla ráda už od začátku.

Věcí, které jsem si povšimla, byla zdánlivě nenápadná manipulace s oběma představiteli demokratických států. Ať už „hodný“ Göring a „zlý“ Ribbentrop, kteří měli na Daladiera velký vliv, nebo drobná příkoří, která musel snášet Chamberlain už od začátku (Žádná šatna, kam by si mohl odložit kabát, zdánlivé přehlížení, nátlak z Mussoliniho strany vybízející k urychlení schůze, Hitlerův odpor k němu samotnému nebo všudypřítomní esesáci.), náhlé zmizení a znovuobjevení Daladierovy pravé ruky - Legéra, kterého prý „vozili po celém Mnichově“, aby se nedostavil na schůzku včas. To vše vedlo k vystresování obou politiků. Nepatrné náznaky obav ze Stalina, které byly také jistě jedním z důvodů, proč západní mocnosti podepsaly to, co podepsaly. Další věcí je samotný Hitler. Tak, jak je v knize vyjádřen, jsem si ho nikdy nepředstavovala. Lidé si většinou představí čiré zlo… totéž si představoval i Daladier. Pro něj byl Hitler strašák, dokud s ním nemluvil uvolněně mezi čtyřma očima. Nicméně i zde byla vidět jistá manipulace, i když jejich debata o první válce byla něčím, co je oba „sblížilo“. V jedné části je dokonce Hitler Daladierem popsán jako „férový chlap“. (Tady jsem se skutečně zasmála.) I tak ale můžu říct, že zde Hitler vystupuje z trochu lidštější stránky. A o Mussolinim jsem se také dozvěděla zvláštní věci, jako například to, že pro nějaký žert nechodil příliš daleko. Hubatý Mussolini se projevil v celé své kráse.

Kniha mě zasáhla. Zasáhla mě zvláštně už jen proto, že se to týká přímo nás a naší historie. Celý ten „zrádný pakt“ pro mě nabyl nový rozměr, začala jsem si klást otázky i ze stran Spojenců. Myslím, že celou knihu vystihuje Chamberlainova věta:

„Proč bychom měli dávat mír v sázku kvůli zemi, o jejíchž lidech stejně nic nevíme?“

Jaký přístup měl zvolit Daladier? Morální či politický? Historikové se o tom dodnes přou. Měli Češi bojovat? Další věc, která mě zaujala, byla také zmínka o tom, co řekl maršál Keitel během Norimberského procesu, když se ho československý zástupce plukovník Eger zeptal:

„Bylo by Německo zaútočilo na Československo, kdyby Prahu vojensky podpořily západní mocnosti?“

„Určitě ne. Vojensky jsme nebyli dost silní.“

Nevědomost o německé armádě, to byla další věc, která dohnala Spojence k podpisu.

Ale to, co mě dostalo nejvíc, bylo zacházení s československými velvyslanci během Mnichovské dohody. Oba dva, pana Masaříka i pana Mastného, zamknuli na třináct hodin do jednoho pokoje, kde mohli jen bezmocně a zoufale čekat na rozhodnutí. A věta, která mi v paměti utkne ještě hodně dlouho byla ta, kterou oba pronesli francouzsky před Chamberlainem i Daladierem po dohodě:

„Obžalovaní čekají na rozsudek.“

To mluví opravdu za vše.

Hodnocení:

Myslím, že mohu s čistým svědomím, za celé propracování knihy a popsání fiktivních pocitů všech, i přes některé tzv. „politické kecy“, které nemám ráda (Ale to už je můj problém.), dát: 10/10.